Doba čtení: 7 minut

Vzpomínka na všechny věrné zesnulé

Obsahový index

souhrn

Již ve 2. století existují svědectví, že se křesťané modlili a slavili eucharistii za své zesnulé. Nejdříve třetí den po pohřbu, pak na výročí. Poté, sedmého dne, 30. Oficiálním rokem je 998, kdy opatOdilo z Cluny(994-1048) učinil tuto připomínku 2. listopadu povinnou ve všech jemu podřízených klášterech. Benedikt XV. v roce 1915 dovolil všem kněžím sloužit v tento den více mší s podmínkou, že obětina zůstane pouze na jednu mši. Liturgie v tento den nabízí různé mše, všechny zaměřené na vyzdvižení velikonočního tajemství, vítězství Ježíše nad hříchem a smrtí.

Text (převzat z první mše)
„Všechno, co mi dává Otec, přijde ke mně; toho, kdo ke mně přichází, nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.

A toto je vůle toho, který mě poslal: abych nic z toho, co mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v poslední den. Neboť toto je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a vzkřísím ho v poslední den"(Jan 6,37-40).

Boží vůle

Revoluční poselství je, že kdokoli „Vidí Syna a věří v něho, má věčný život... a já ho vzkřísím“.

Noi sappiamo per esperienza che il corpo si decompone: ma il corpo non è tutto l’uomo!

L’uomo come persona è partener del dialogo con Dio, e Lui non lo lascia cadere, non lo dimentica, perché Dio è fedele alle sue promesse. Dio ha scritto nel palmo della sua mano ognuno di noi, e di nessuno si dimentica, perché Lui è Padre.

Toto je jádro poselství, které nám Ježíš zanechal. Pro tuto pravdu se Ježíš stal člověkem, zemřel na kříži a vstal z mrtvých: abychom se stali účastníky radosti ze vzkříšení: „Dej jim, Pane, a všem, kdo odpočívají v Kristu, blaženost, světlo a pokoj“, recitujeme v kánonu I. mše v okamžiku památky zesnulého

Nechte se překvapit

Che noi sopravviveremo è cosa certa, ce lo ha detto Gesù!

Come questo poi accadrà, non lo sappiamo, possiamo intuirlo ponendoci in ascolto della Parola del Vangelo.

Zůstává však naděje, že můžeme být překvapeni Boží dobrotou, jeho milosrdenstvím. Máme své parametry, kterými můžeme měřit události života, ale musíme Bohu ponechat jeho parametry, které nejsou naše: a právě to nás překvapí, jakmile překročíme bránu nebes.

O jeden krok dále

Il morire non è uno scomparire, ma un esserci in modo nuovo.

È il sapere che chi ci ha preceduto è un “passo oltre” nel cammino della vita. È giunto in cima, mentre noi siamo ancora lungo il sentiero della vita; è oltre la curva, mentre noi siamo ancora lungo il rettilineo. La morte, dunque, non è la fine di tutto, ma l’inizio di una vita nuova per la quale ci siamo e ci stiamo preparando da tempo.

Vzpomínka na zesnulé tedy není jen „vzpomínkou“ na ty, kteří již nejsou přítomni, ale spíše mostem, který nás čeká na konci života a který nás dovede na druhý břeh, ke kterému jsme všichni předurčeni. . Pomozte, abychom se nenechali utopit mnoha věcmi a zapomněli, že všechno pomíjí, ale Bůh zůstává.

Smrt sestry

Svatý František z Assisi, ormai riconciliato con Dio, con se stesso e con il creato, verso la fine della vita riesce a riconciliarsi anche con la morte, tanto da arrivare a definirla “sorella”, segno che anche per lui si è trattato di un mistero da capire e accogliere.

A differenza della società odierna, che tenta ogni modo di nascondere la realtà della morte, illudendosi di essere eterna, san Francesco ci insegna a guardarla, a capirla, a considerarla una “sorella”, parte di noi. In fondo, è un fatto reale quanto l’esistere.

È un atto di onestà intellettuale, ancor prima che spirituale. La paura di fronte a “sorella morte” è certamente dettata dall’ignoto, dal non sapere cosa ci sia al di là della “porta”, e questo crea un certo disagio. In secondo luogo, non nascondiamocelo, temiamo il “peso” delle nostre azioni, perché comunque alla fin fine siamo tutti credenti in fondo al cuore, e sul finir della vita ci domandiamo come abbiamo vissuto.

Tato zkušenost nás vede k tomu, abychom se modlili za ty, kteří nás předcházeli, téměř jako bychom jim stále chtěli pomáhat a chránit je, stejně jako prosit o pomoc a ochranu.

Una cosa è certa: la morte noi la leggiamo alla luce della risurrezione di Gesù.

To je naše síla a naše vyrovnanost. Otevřel nám Cestu, která vede s Pravdou k životu. Sám Ježíš nám připomněl, že jsme stvořeni pro věčnost: našich tisíc let je jako jediný den před Bohem a tento krátký, pomíjivý čas života nedává smysl, pokud se nepromítá do pravdivějšího zážitku, jak nám připomněl sám Ježíš: „Kdo vidí Syna a věří v něho, má život věčný“.

Un’ultima cosa. Gesù si è fatto uomo per aiutarci a vivere “da Dio”; è morto, sepolto e disceso agli inferi affinché nessuno si sentisse escluso dalla sua azione di salvezza.

Perché io non abbia paura e non mi senta solo e abbandonato, in balia delle mie paure, Gesù stesso ha scelto di “abitare” ogni luogo, anche il più infimo, pur di “farmi compagnia” in quel momento. Non c’è “spazio” della vita e della morte che lui non abbia visitato, e questo mi dà la certezza che Lui mi accoglierà a braccia aperte in qualunque situazione “cadrò”: sia oggi nel peccato, sia domani nella morte,

Lui c’è. Perché Lui ha vinto il peccato e la morte e mi ha preparato un posto nella Casa del Padre. Questo mi basta per camminare con fiducia e speranza il cammino della vita, “Anche se dovessi camminare in una valle oscura” (Sal 23), Lui c’è.

A se mnou.

Modlitba

Odpočinutí věčné dej jim, Pane,
a ať jim svítí světlo věčný,
ať odpočívají v pokoji. Amen

Requiem aeternam

Réquiem aetérnam dona eis, Dómine,
et lux věčné světlo je.
Requiéscant v tempu.
Amen.

zdroj © Vatikánské zprávy – Dicasterium pro Communicatione

Commemorazione di tutti i fedeli defunti — *Eugeniův dům*

La pietas verso i morti risale agli albori dell’umanità. In epoca cristiana, fin dall’epoca delle catacombe l’arte funeraria nutriva la speranza dei fedeli.

V Římě křesťané s dojemnou jednoduchostí znázorňovali postavu Lazara na stěně výklenku, ve kterém byl pohřben jeden z jejich příbuzných. Skoro jako by chtěl říci: jako Ježíš plakal pro svého přítele Lazara a přivedl ho zpět k životu, tak to udělá i pro tohoto svého učedníka!

La commemorazione liturgica di tutti i fedeli defunti, invece, prende forma nel IX secolo in ambiente monastico.

La speranza cristiana trova fondamento nella Bibbia, nella invincibile bontà e misericordia di Dio. «Io so che il mio redentore è vivo e che, ultimo, si ergerà sulla polvere!», esclama Giobbe nel mezzo della sua tormentata vicenda.

Non è dunque la dissoluzione nella polvere il destino finale dell’uomo, bensì, attraversata la tenebra della morte, la visione di Dio.

Tématu se s výrazovou silou ujal apoštol Pavel, který staví Ježíšovo zmrtvýchvstání do neoddělitelné posloupnosti.

Učedníci jsou povoláni ke stejné zkušenosti, skutečně celá jejich existence nese stigmata velikonočního tajemství, je vedena Duchem Vzkříšeného. Proto se věřící modlí za své zesnulé blízké a důvěřují jejich přímluvě. Konečně mají naději, že se k nim připojí v nebi, aby se připojili k vyvoleným ve chvále Boží slávy.