Doba čtení: 10 minut

Obrácení svatého Pavla

Obsahový index

souhrn

„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Soužení, úzkost, pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí, meč? Podle toho, co je psáno: kvůli vám jsme celý den usmrcováni, byli jsme považováni za ovce na porážku. Ale ve všech těchto věcech vítězíme díky Tomu, který nás miloval. Jsem totiž přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani výška, ani hloubka, ani žádná jiná stvořená věc, nás nebudou moci odloučit od lásky, kterou k nám Bůh má v Kristu. Ježíš náš Pán." (Řím 8, 35–39)

Pán je trpělivý a Jeho milost se projevuje mnoha způsoby a na mnoha místech. Čekal na Saula na cestě do Damašku, aby změnil jeho srdce a učinil z něj jednoho ze svých nejvěrnějších apoštolů. Aby byl svatý. Objal ho svým světlem a svým hlasem, když cválal směrem k městu, kam se uchýlilo mnoho křesťanů. Kořist má být vystopována, k čemuž ho vrchní kněz zmocnil.

Farizeus rodem, strážce pravověrnosti

Saul byl Žid, patřil k sektě farizeů, nejpřísnějších. Proto pro něj, vycvičeného v Gamalielově škole, bylo přirozené proměnit nejvěrnější dodržování mojžíšského zákona v nejstrašnější pronásledování prvních křesťanů. Poté, co je vyhnal z Jeruzaléma, rozhodl se k nim připojit až do Damašku, kde se skrývali. Ale právě zde na něj Pán čekal.

Setkání s Ježíšem

A stalo se, že když cestoval a chystal se přiblížit k Damašku, náhle ho obklopilo světlo z nebe, a když padal na zem, uslyšel hlas, který mu říkal: „Saule, Saule, proč pronásledovat mě? (Skutky 9.4)“. "Kdo jsi?" zeptal se. "Ten Ježíš, kterého pronásleduješ," slyšel sám sebe odpovídat. "Co chceš, abych udělal, Pane?" zeptal se znovu.

"Jděte do Damašku a tam vám ukážu svou vůli," odpověděl znovu. Slepý a němý, ale s novou duší, dorazil do Damašku a zůstal zde tři dny v půstu a neustálé modlitbě, dokud ho nedorazil kněz Ananiáš – další světec, na kterého dnes církev stále vzpomíná – který ho pokřtil v r. Kristovu lásku, která mu dává nejen zrak očí, ale i srdce.

Evangelizace v pohybu

Bude to přesně v Damašku, kdy Pavel zahájí své kázání a poté se přesune do Jeruzaléma. Zde se setká s Petrem a ostatními apoštoly: nejprve ostražitý, pak ho mezi sebou přivítají a obšírně s ním budou mluvit o Ježíši. Po návratu do rodného Tarsu pokračoval v evangelizačním díle a vždy se střetával s zmateností mnoha lidí. , Židé a křesťané, pro změnu, která nastala. Po Tarsu se Pavel vydá do Antiochie, kde naváže kontakt s místní komunitou. První opravdový misionář v historii s potřebou přinášet Slovo všem lidem, nikdo nyní nemohl oddělit Pavla od Kristovy lásky.

zdroj © Vatikánské zprávy – Dicasterium pro Communicatione

Benedikt XVI. (3. září 2008)

Drazí bratři a sestry,

Dnešní katecheze bude věnována zážitku svatého Pavla na cestě do Damašku, a tedy tomu, čemu se běžně říká jeho obrácení.

Právě na cestě do Damašku, na počátku 30. let prvního století a po období, kdy církev pronásledovala, nastal rozhodující okamžik život Pavla. Bylo o tom napsáno mnoho a samozřejmě z různých úhlů pohledu. Jisté je, že tam nastal zlom, respektive obrácení pohledu. Pak nečekaně začal považovat za „ztrátu“ a „smetí“ vše, co pro něj dříve představovalo nejvyšší ideál, téměř důvod jeho existence (viz.Phil 3,7-8). Co se stalo?

V tomto ohledu máme dva typy zdrojů. První typ, nejznámější, jsou příběhy napsané Lucou, který událost vypráví třikrát vSkutky apoštolů(srov9,1-19;22,3-21;26,4-23). Běžný čtenář je možná v pokušení se příliš pozastavovat nad některými detaily, jako je světlo z nebe, pád na zem, volání hlasu, nový stav slepoty, uzdravení jako když padají šupiny z očí a půst.

Všechny tyto detaily však odkazují na střed události: vzkříšený Kristus se zjevuje jako nádherné světlo a promlouvá k Saulovi a proměňuje jeho myšlenky i samotný život. Nádhera Vzkříšeného ho činí slepým: tak se navenek objevuje i jeho vnitřní skutečnost, jeho slepota vůči pravdě, světlu, kterým je Kristus. A pak jeho definitivní „ano“ Kristu ve křtu znovu otevře jeho oči, přiměje ho skutečně vidět.

Ve starověké církvi se také nazýval křest"osvětlení", protože tato svátost dává světlo, umožňuje nám skutečně vidět. To, co je takto teologicky naznačeno, se u Pavla realizuje i fyzicky: uzdraven ze své vnitřní slepoty, vidí dobře.

Svatý Pavel byl tedy proměněn nikoli myšlenkou, ale událostí, neodolatelnou přítomností Zmrtvýchvstalého, o které nemohl později pochybovat, důkaz této události, tohoto setkání, byl tak silný. Pavlovi to zásadně změnilo život; v tomto smyslu můžeme a musíme mluvit o konverzi.

Toto setkání je středobodem příběhu svatého Lukáše, který možná použil příběh, který pravděpodobně vznikl v komunitě Damašku. Tomu napovídá místní barva daná přítomností Ananiáše a jména ulice i majitele domu, kde Pavel pobýval (vizNa9.11).

Druhý typ zdrojů o konverzi se skládá ze stejnýchPísmenasvatého Pavla. Nikdy o této události podrobně nemluvil, myslím, protože mohl předpokládat, že každý zná podstatu jeho příběhu, každý věděl, že z pronásledovatele se proměnil v horlivého apoštola Krista. A to se nestalo po vlastní reflexi, ale po silné události, setkání se Vzkříšeným.

I když nemluví o podrobnostech, několikrát zmiňuje tuto velmi důležitou skutečnost, tedy že i on je svědkem Ježíšova zmrtvýchvstání, o čemž se mu ihned dostalo zjevení od samotného Ježíše spolu s posláním apoštol. Nejjasnější text k tomuto bodu najdeme v jeho líčení toho, co tvoří střed dějin spásy: Ježíšova smrt a vzkříšení a zjevení svědkům (srov.1 Kor15).

Slovy starověké tradice, které také obdržel od jeruzalémské církve, říká, že Ježíš, který zemřel ukřižován, pohřben a vstal z mrtvých, se po vzkříšení zjevil nejprve Kéfovi, tedy Petrovi, pak Dvanácti. , pak pěti stům bratří, kteří ve většině z nich tehdy ještě žili, pak Jakubovi a pak všem apoštolům.

A k tomuto příběhu převzatému z tradice dodává:"Naposledy se mi také zjevil"(1 Kor15.8). Tak dává jasně najevo, že to je základ jeho apoštolátu a jeho nového života. Existují také další texty, ve kterých se objevuje totéž:„Skrze Ježíše Krista jsme obdrželi milost apoštolátu“(srovRm1,5); je to stále:"Copak jsem neviděl Ježíše, našeho Pána?"(1 Kor9.1), slova, kterými naráží na něco, co každý zná.

A konečně nejrozšířenější text lze přečístGal1.15-17:„Ale když ten, který si mě vyvolil z lůna mé matky a povolal mě svou milostí, zalíbilo se mi, že mi zjevil svého Syna, abych ho mohl ihned oznámit mezi pohany, aniž bych se s kýmkoli radil, aniž bych šel do Jeruzaléma těm, které byli apoštolové přede mnou, odešel jsem do Arábie a pak se vrátil do Damašku“. V tomhle"sebeomluva"rozhodně zdůrazňuje, že i on je skutečným svědkem Zmrtvýchvstalého, má své vlastní poslání, které okamžitě obdržel od Vzkříšeného.

Můžeme tedy vidět, že dva zdroje, Skutky apoštolů a Listy svatého Pavla, se sbližují a shodují se v základním bodu: Vzkříšený promluvil k Pavlovi, povolal ho k apoštolátu, učinil z něj pravého apoštola, svědka vzkříšení s konkrétním úkolem zvěstovat evangelium pohanům, řecko-římskému světu.

A zároveň se Pavel naučil, že i přes bezprostřednost svého vztahu se Vzkříšeným musí vstoupit do společenství církve, musí být pokřtěn, musí žít v souladu s ostatními apoštoly. Pouze v tomto společenství s každým může být skutečným apoštolem, jak výslovně píše v prvním listě Korinťanům:"Jak já, tak oni tak kážu, a tak jsi uvěřil"(15, 11). Je jen jedno zvěstování Vzkříšeného, protože Kristus je jen jeden.

Jak vidíme, ve všech těchto pasážích Pavel nikdy nevykládá tento okamžik jako skutečnost obrácení. Proč? Existuje mnoho hypotéz, ale pro mě je důvod zcela jasný. Tento zlom v jeho životě, tato proměna celé jeho bytosti nebyla plodem psychologického procesu, intelektuálního a mravního zrání nebo evoluce, ale přišla zvenčí: nebyla plodem jeho myšlení, ale setkání s Kriste Ježíši.

V tomto smyslu to nebyla pouhá konverze, dozrávání jeho „ega“, ale byla to smrt a vzkříšení pro něj samotného: jedna z jeho existencí zemřela a další nová se narodila se Vzkříšeným Kristem. Žádným jiným způsobem nelze tuto Pavlovu obnovu vysvětlit. Všechny psychologické analýzy nemohou problém objasnit a vyřešit.

Pouze událost, mocné setkání s Kristem, je klíčem k pochopení toho, co se stalo: smrt a vzkříšení, obnova ze strany Toho, který se ukázal a promluvil k němu. V tomto hlubším smyslu můžeme a musíme mluvit o obrácení.

Toto setkání je skutečnou obnovou, která změnila všechny své parametry. Nyní může říci, že to, co pro něj bylo kdysi podstatné a zásadní, se pro něj stalo"odpadky"; již není více"Vydělávám", ale ztráta, protože nyní se počítá pouze život v Kristu.

Nesmíme si však myslet, že Pavel byl takto uzavřen do slepé události. Opak je pravdou, protože vzkříšený Kristus je světlem pravdy, světlem samotného Boha. To rozšířilo jeho srdce a otevřelo ho všem. V této chvíli neztratil to, co bylo dobré a pravdivé ve svém životě, ve svém dědictví, ale novým způsobem pochopil moudrost, pravdu, hloubku zákona a proroky, přivlastnil si je novým způsobem. .

Zároveň se mu otevřel rozum moudrosti pohanů; otevřel se Kristu celým svým srdcem, stal se schopným širokého dialogu s každým, stal se schopným stát se všem vším. Mohl tedy být skutečně apoštolem pohanů.

Když teď přijdeme k sobě, ptáme se sami sebe, co to pro nás znamená? Znamená to, že ani pro nás není křesťanství novou filozofií nebo novou morálkou.Křesťany jsme pouze tehdy, když se setkáme s Kristem. Určitě se nám neukazuje tímto neodolatelným, zářivým způsobem, jako to udělal s Pavlem, aby z něj udělal apoštola všech lidí.

Ale i my se můžeme setkat s Kristem při čtení Písma svatého, v modlitbě, v liturgickém životě církve. Můžeme se dotknout Kristova srdce a cítit, jak se dotýká našeho. Pouze v tomto osobním vztahu s Kristem, pouze v tomto setkání se Vzkříšeným se stáváme skutečně křesťany. A tak se otevírá náš rozum, veškerá Kristova moudrost a veškeré bohatství pravdy.

Modleme se tedy k Pánu, aby nás osvítil, dal nám v našem světě setkání s jeho přítomností: a tak nám dal živou víru, otevřené srdce, velkou lásku pro všechny, schopné obnovit svět.