Doba čtení: 3 minuty

Přečtěte si a poslouchejte pohádku „Zedník z Valtelliny“ od Gianniho Rodariho

Obsahový index

souhrn

Ahoj přátelé a drazí přátelé z vaší Francesca Ruberto

Giovanni Francesco Rodari, detto Gianni[1] (pronuncia Rodàri, /roˈdari/; Omegna, 23 ottobre 1920 – Roma, 14 aprile 1980), è stato uno scrittore, pedagogista, giornalista e poeta italiano. È l’unico scrittore italiano ad aver vinto il Premio Hans Christian Andersen (1970). (leggi ancora)

Dnes vám čtu tuto pohádku z knihy"Pohádky na telefonu“ od Gianni Rodari

Pojďme si společně číst

Mladý muž z Valtelliny, který nemohl najít práci doma, emigroval do Německa a právě v Berlíně si našel práci na stavbě jako zedník. Mario – tak se ten mladík jmenoval – byl velmi šťastný: tvrdě pracoval, málo jedl a co si vydělal, šetřil, aby se mohl oženit.

Jednoho dne se však při pokládání základů nové budovy zřítil most, Mario
spadl do železobetonového odlitku, zemřel a jeho tělo se nepodařilo získat.

Mario byl mrtvý, ale necítil žádnou bolest. Bylo to zavřené v jednom z pilířů rozestavěného domu a tam to bylo
stava un po’ stretto, ma a parte questo pensava e sentiva come prima. Quando si fu abituato alla sua nuova situazione, poté perfino aprire gli occhi e guardare la casa che cresceva intorno a lui.

Bylo to, jako by to byl on, kdo nesl tíhu nové budovy, a to kompenzovalo smutek z toho, že už nemůže doma, své ubohé snoubence, podávat zprávy o sobě.

Skrytý ve zdi, v srdci zdi, to nikdo nemohl vidět, ani tušit, že tam je, ale Mariovi to bylo jedno.

Dům vyrostl až po střechu, na jejich místo se postavily dveře a okna, byty se kupovaly a prodávaly, zalidňovaly se nábytkem a nakonec tam přišlo bydlet mnoho rodin.

Mario le conobbe tutte, dai grandi ai piccini. Quando i bambini zampettavano sul pavimento, studiando i loro primi passi, gli facevano il solletico alla mano.

Quando le ragazze uscivano sui balconi o si affacciavano alle finestre per veder passare i loro innamorati, Mario sentiva contro la propria guancia il morbido fruscio dei loro capelli biondi.

Di sera udiva i discorsi delle famiglie radunate intorno alla tavola, di notte i colpi di tosse degli ammalati, prima dell’alba il trillo della sveglia di un fornaio che era il primo ad alzarsi.

Život domu byl Mariovým životem, radosti domu, patro po patře, a jeho bolesti, pokoj po pokoji, byly jeho radosti a jeho bolesti.

A pak jednoho dne vypukla válka. Začalo bombardování celého města a Maria
sentì che anche per lui si avvicinava la fine.

Bomba zasáhla dům a svrhla ho. Zůstala jen beztvará hromada sutin, rozbitého nábytku, rozdrceného nábytku, pod kterým věčně spaly ženy a děti přistižené ve spánku.

Teprve tehdy Mario skutečně zemřel, protože dům zrozený z jeho oběti byl mrtvý.