Udělal jsem, co jsem musel! Když férovost ještě není láska

souhrn

Komentář k evangeliu ze 17. září 2023

Dvacátá čtvrtá neděle SZ roku A

Pokud se radujete, když jste odpuštěno,
musíš se bát, když neodpouštíš
Svatý Augustin, Promluva 114/A, 2

Nové slovo

Kolem 4.–5. století našeho letopočtu se jistý Romulus ocitl při překládání textu z řečtiny do latiny bajka od Ezopa, který vyprávěl o muži odsouzeném k smrt, al quale era stata condonata la pena: come tradurre quel dono della život která přerušila běžný chod spravedlnosti? Může to být jen dárek?

Romulus si uvědomil, že je postaven před výjimečný, mimořádný dar, který nelze srovnávat s žádným jiným darem. Proto razil poprvé slovo 'Pardon'. Od počátku se proto zrodil termín „odpuštění“, aby označoval něco, co přesahuje spravedlnost nebo respekt k pravidlům.

Il Pardon è tale se è immeritato: měl bych zemřít a místo toho nacházím sebe uložené. Původ tohoto termínu také objasňuje, proč je dar nové možnosti života implicitně obsažen v odpuštění: jde skutečně o vrácení život.

To se ale netýká jen těch, kdo přijímají odpuštění: odpuštění vrací život i mně, kdo ho nabízí, protože mě osvobozuje od zášti, která zabíjí.

Podávejte společně

Pak pochopíme, proč je tak těžké skutečně se ocitnout tváří v tvář prožitku odpuštění, a přesto podobenství Že Ježíš vypráví v těchto verších Evangelium na Matteo to také vysvětluje, proč společenstvíAť už je jakákoli, může přežít pouze tehdy, bude-li neustále konfrontována s potřebou odpuštění.

Mezilidské vztahy však umírají, když už si navzájem neodpouštíme. Musíme si neustále rozumět, abychom jim dali novou šanci.

Není náhodou, že Matteo originálním výrazem označuje společníky, kteří jsou protagonisty příběhu, tedy nejen dva zadlužení sluhové, ale i ostatní diváky scéna, Se nazývajísloužit společně, con un unico termine, per indicare la nostra identità comune di gente a servis della vita, persone legate indissolubilmente l’una all’altra.

Když chybí odpuštění, přeruší se životně důležité pouto: už nejsme spolu, jak bychom měli být.

Ve svědomí

Petr, který klade úvodní otázku a který dává Ježíšovi příležitost vyprávět podobenství, představuje hlas svědomí, svědomí, které se chce cítit v pořádku, které nechce být neustále zpochybňováno.

Pietro chce vyčíslit lásku, chce a omezit alla soucit, vuole una misura che gli permetta di sentirsi giusto. Ad un certo punto vorrebbe dire: «Dost! Udělal jsem, co jsem musel!».

Ježíš ho místo toho učí, že odpuštění nemá žádnou míru, právě proto, že nikdy nenastane okamžik, kdy bychom si přestali navzájem odpouštět.

pamatuji si

Život je neustále voláním po odpuštění.

Tuto sílu k odpuštění však můžeme najít pouze tehdy, když si budeme pamatovat všechny ty chvíle, které nám samým, ve skrytu, bylo odpuštěno Otec náš.

Ciascuno sa nel suo Srdce quale sia il grande debito che gli è stato condonato.

Ve skutečnosti je prvnímu služebníkovi v podobenství odpuštěn velmi vysoký dluh: deset tisíc talenty! Zamysleme se nad tím, že jeden talent odpovídal 25 kg stříbra a že v podobenství o talentech je prvnímu služebníkovi svěřeno pět talentů.

Al contrario, il secondo servo ha contratto un debito non particolarmente ingente: cento denari, poco più di tre mesi di lavoro, visto che un denaro era il salario medio per una giornata di lavoro.

Riziko

Odpuštěný služebník, ale neschopný milosrdenství, nezná trpělivost, kterou sám požíval. Nemůže se dočkat své změny Bratr, neví, jak dát čas, nemůže nabídnout novou možnost.

Odpuštění je vždy riziko: nikdy nevíme, jestli to ten druhý uvítá, jestli toho dobře využije, jestli to bude umět oplatit, ale to vše se už netýká toho, kdo nabízí odpuštění. Odpuštění je přesně takové, když je zcela zdarma.

Odpuštění je nevyhnutelně risk! Pokud se odpuštění stane vypočítavostí, pak už to tak nelze nazývat.

V komunitě

Ježíšovo podobenství také zdůrazňuje, že odpuštění není jen osobní záležitostí, ale ovlivňuje i komunitu.

Ježíš nám chce pomoci zamyslet se nad vztahy uvnitř komunity: ostatní služebníci, kteří tu scénu vidí, nezůstávají lhostejní k nespravedlnosti, ale modlí se k mistr aby se proces milosrdenství mohl vrátit zpět do pohybu. Ti, kteří nejsou schopni odpouštět, ničí život komunity.

Dnes si ještě více uvědomujeme, jak nedostatek milosrdenství, nahrazovaný soudem a kritikou, ničí společenskou strukturu.

Ale bohužel se to stane, když začneme zapomínat, když už jen víme, jak vidět chybu toho druhého a už si nepamatujeme, kolikrát jsme sami měli zemřít a místo toho se ocitnout stále naživu.