Mnohost, nemá-li soudržnost jednoty, je původem rozdělení a hádek
svatý Augustine,Mluvený projev272/B, 2
Není mír! 4
Killjoy nesoulad
Nesoulad je šifrou lidské existence. Jsme vedeni k tomu, abychom se rozdělili, abychom se navzájem tvořili válka, aby se na nás díval s nedůvěrou. Aktivně přispíváme k budování světa zla.
Lo avevano capito anche gli antichi greci che avevano immaginato una dea specificamente dedita alla discordia.
Si tratta di Eris che Omero definisce “signora del dolore”. Eris è particolarmente attiva durante le guerre, accanto al fratello Ares, con lo scopo di rendere combattivi i cuori dei soldati in guerra.
Jedna ze slavných epizod, která ji vidí hrdina stalo se to během hostiny na svatbu Pelea a Thetis, na kterou Eris nebyla pozvána (všichni bychom se rádi vyhnuli neshodám ve chvílích oslav). Aby se Eris pomstila, hodí mezi hosty jablko, na kterém bylo napsáno "k těm nejkrásnějším”.
Da qui la lite tra Era, Afrodite e Atena per contendersi il titolo onorifico.
Z takové triviální neshody, jako je tato, mohou vzniknout škodlivé následky: ve skutečnosti z té hádky povedeme k trojské válce!
Počínaje hrdostí
Nesvár a rozdělení, jaké nastaly v Babylonu (srov. Gn 11,1-9), kde si již nerozumíme, jsou znamením nepřítomnosti Ducha. Rozdělení je mezi námi, ale často je také uvnitř nás, když se v nás bouří a bojují protichůdné hlasy. Srdce.
Di solito l’origine della divisione è la superbia, la pretesa di sembrare migliori degli altri: le tre dee greche si contendono un titolo persino illusorio.
Andiamo spesso dietro a gratificazioni che non esistono, si chiamano infatti vanità, cose vuote e inconsistenti, che però muovono il nostro animo a schierarsi a battaglia.
Když tvrdíme, že jsme první nebo nejlepší, druhý se stává protivníkem, kterého je třeba porazit: Eris, nesoulad, činí naše srdce odvážným, oslepuje náš zrak, brání nám vidět, kdo je před námi, chceme jen odstranit ostatní v iluzi, že tak budeme mít konečně svůj zasloužený prostor. Ten druhý nám svou přítomností posílá zpět obraz naší porážky a naší omezenosti.
Vytvořte podmínky
Paradoxně, ačkoli je to běžný stav lidského srdce, všichni rychle rozpoznáme, že bychom nechtěli žít v rozdělení, ale potvrzujeme, že toužíme po harmonii, míru a pokoji.
TextSkutky apoštolůnás upozorňuje na podmínky, které umožňují přijímání jako znamení Duch.
Prima di tutto ci viene detto che i discepoli si trovavano nello stesso luogo (cf At 2,1): non sono dispersi, non stanno lavorando ciascuno per se stesso, ma si ritrovano, forse per condividere coraggiosamente quello che stanno vivendo.
Nebrání se a neoddělují se. Zůstat na stejném místě znamená přestat proti sobě vést válku, společně obývat to, co je nám drahé. Jsou ve stejném projektu, ve stejné touze, ve stejném snu.
Podíl
L’immagine dello Spirito descritta in questo testo è quella di uno stesso fuoco che si divide, una stessa sorgente, da cui ciascuno riceve.
Duch je tam, kde toužíme podíl, kde se nikdo nedrží pro sebe, kde se poznáváme děti jednoho samotného otec, dove mettiamo insieme quello che abbiamo, le nostre risorse, le nostre conoscenze, i nostri doni.
Dávat se dohromady a sdílet je odvážný čin a z tohoto důvodu ne tak častý. Obvykle máme tendenci hledat svůj vlastní zájem.
Komunikovat
Účinek Ducha je Společenství protože učedníci se dokážou dorozumět, i když mluví různými jazyky. Ani náhodoukomunikovatASpolečenstvímají stejný kořen:cum–munus, dát dohromady amunus, což je dar i odpovědnost.
Il segno della comunione è il successo della comunicazione: parliamo la stessa lingua, cioè riusciamo a capirci, perché abbiamo nel cuore lo stesso desiderio.
Quando la comunione si spezza, non ci si capisce più, si diventa estranei.
Když se nad tím zamyslíme, to, co rozbíjí společenství, je všechno, co nepochází z Ducha: už nejsme schopni si navzájem rozumět, když každý hledá jen své vlastní důvody, když se snažíme trik druhý, když se schováváme za své předsudky.
Ovoce odpuštění Ducha
Naopak, textJanovo evangeliumnám připomíná, kde jeMilovatJak řekl svatý Augustin, strach nemůže být (srovzpovědiI,14): kdy Ježíš je uprostřed komunity a dává Ducha, začnou se otevírat dveře večeřadla, jistě ne hned, ale je to začátek cesty.
A ovoce Ducha nám říkáJanovo evangelium, è la capacità di perdonare: lo Spirito è pace.
Se non perdoniamo, tratteniamo presso di noi il male, il rancore, la rabbia. Perdonare vuol dire lasciar andare.
Je vysvobozením nejen pro toho, komu je odpuštěno, ale i pro toho, kdo odpouští. Duch je tam, kde je odpuštění.
Nepolapitelný
Duch je jako vítr (At 2,2) e come soffio (Gv 20,22), è inafferrabile. Ne sentiamo gli effetti, ma non possiamo né afferrarlo, né trattenerlo.
Duch vane, kam chce, můžeme ho vzývat, čekat na něj, vytvářet podmínky k jeho přivítání, ale vždy nás překvapí svou přítomností.
Ve svém životě si můžeme vybrat, zda budeme vzývat přítomnost Ducha, nebo zda chceme pokračovat v házení jablek na hostiny jiných lidí jen proto, že jsme nebyli pozváni!
Čtěte uvnitř
Jsem člověk, který vytváří společenství, nebo kdo přináší neshody?
Kde poznám působení Ducha svatého ve mně a kolem sebe?
